Mluvit o Ježíši

Mluvit o Ježíši

Obnova a vydávání svědectví

... z knihy Letnice jsou pro život (Charles Whitehead)

Žijeme ve věku vysokorychlostních komunikací. Události z jednoho konce světa se během několika minut objevují v našich obývacích pokojích a můžeme naslouchat armádám odborníků a analytiků, spekulujících od stolu o tom, co se událo. Bude předloženo množství různých teorií, většinu z nich ale vyslechnu s velkou rezervou. Lidé, které však slyšet chci, jsou ti, kdo tam opravdu byli – kdo se ocitli uprostřed oněch událostí a bezprostředně je prožili. U soudu jsou přijímány výpovědi od svědků, ne od lidí, kteří si pouze myslí, že vědí, co se stalo. Svědek je ten, kdo ví, co se stalo, protože tam byl. Pokud vy i já známe Ježíše Krista, jsme schopni o něm s druhými lidmi mluvit. Proč? Protože ho známe jako osobu a víme, jaký vliv měl a má na náš život.

Byly doby, kdy jsem o Ježíši nikdy nemluvil. Byl pro mne dějinnou osobností, ne někým s kým jsem měl živý vztah. Když jsem ale prožil proměňující moc Ducha svatého, brzy jsem si uvědomil, že žít dobrý křesťanský život nestačí. Musím také s lidmi mluvit o tomto Ježíši, kterého jsem poznal jako Pána a Spasitele, přítele a bratra. V evangelii nuntiandi¹³ píše papež Pavel VI. o svědectví našich životů:

 

„Takové svědectví je již samo o sobě tichým, ale přesto velmi silným a působivým hlásáním radostné zvěsti … Toto však stále ještě nestačí, poněvadž i to nejkrásnější svědectví nebude mít po dlouhou dobu žádnou účinnost, nebude-li osvíceno, odůvodněno a zvýrazněno jasným a nepochybným hlásáním. Svatý Petr tomu říká ‘důvody vaší naděje’ (1 Petr 3,15). Radostná zvěst, hlásaná vlastním životem, musí být tedy, dříve či později, hlásaná přímo slovem života. Nelze mluvit o skutečné evangelizaci,  jestliže se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna.“

 

Svědectví života je důležité, ale je také třeba, abychom mluvili o Ježíši Kristu.

Ježíš nám říká, že když na nás ve své moci sestupuje Duch svatý, máme být jeho svědky „až na konec země“ (Sk 1,8). Jinými slovy, ať jsme kdekoliv, ať mluvíme s kýmkoliv. Všichni máme své rodiny, přátele, známé nebo kolegy v práci. Jak můžeme každého z nich přivést k živé víře v Ježíše Krista? Nedosáhneme toho tím, že jim budeme dělat přednášky, ale tím, že jim budeme naslouchat, mít je rádi, sloužit jim a mluvit o Ježíši. Budeme svědčit tím, co jsme, tím, co děláme,  a tím, co říkáme. Když s lidmi mluvíme o Ježíši, nebudeme vždycky znát detaily jejich života a to, kde se na své cestě životem nacházejí. Často se ale nabídne příležitost k tomu, abychom zaseli semeno království. Kdosi kdysi napsal, že křesťanství by mělo být rozpoznatelné doma laskavostí a láskou, v práci čestností a pečlivostí, ve společnosti zdvořilostí a úctou, ve hře férovostí, ve všem pak touhou vytvářet vztahy. Měli bychom si zkusit zapamatovat, že možná budeme tou jedinou Biblí, kterou budou někteří lidé v životě číst. Musíme dobře reprezentovat svého Pána a nést jeho vlajku všude, kam jdeme.

Pavel nás popisuje jako Kristovi vyslance (2Kor 5,20). To znamená, že máme Ježíše reprezentovat tím, že o něm mluvíme a říkat lidem, jak ho sami mohou poznat. Většina z nás nejsou teologové. Neznáme dokonale každou část učení církve a nejsme dobře vybaveni k detailním intelektuálním debatám o kontroverzních tématech. Ale známe Ježíše, a když o něm mluvíme, je důležité spíše to, koho známe, než co o něm víme. Je třeba, abychom mluvili o Ježíši, který miluje každého z nás – o Synu Božím, který se stal člověkem, zemřel za nás na kříži a vstal z mrtvých, aby všem přinesl spásu. I když je těžké tomu uvěřit, budeme vysvětlovat, že toto je dar skrze milost a milosrdenství Boha, našeho Otce. Budeme přitom mluvit o hříchu, pokání a usmíření, o naší naději a víře v jeho zaslíbení. Potom je tu i jeho starost o práva a odpovědnosti každé lidské bytosti – o spravedlnost, mír a svobodu. V tom všem musíme mít na paměti, že posel je zároveň poselstvím, a naše činy tedy musí být v souladu s našimi slovy. Bude třeba, abychom byli milujícími, chápajícími, radostnými, důvěryhodnými lidmi. Zdá se, že se toho od nás žádá hodně, ale můžeme začít prostým způsobem.

Zde uvádím sedm návrhů, které by naše svědectví člověka člověku mohly učinit působivějším:¹⁴

• Musíme se s lidmi setkávat. Jestliže se s nimi nebudeme setkávat tam, kde jsou, jak je budeme moci představit Ježíši?
• Potřebujeme najít společný zájem, abychom mohli postavit komunikační most.
• Musíme v našem posluchači vzbudit zájem, roznítit jeho zvědavost.
• Nabídněme jenom tolik, kolik náš posluchač dokáže přijmout. Mnozí z nás chtějí vrazit do dveří a pořád mluvit. Lidé potřebují čas, jsou schopni najednou pojmout jenom něco.
• Nesmíme odsuzovat. Jakýkoliv projev odsuzování bude působit jako odmítání.
• Nesmíme se nechat odvést od podstatných věcí na falešnou stopu nebo ke kontroverzním tématům. Ty vedou jenom k odcizení a k polarizaci.
• Je třeba, abychom mluvili přímo o Ježíši. Vágní teologie nebo diskuse o církvi mohou být sice někdy k užitku, těžko ale zasejí semeno Božího království.

 Ježíš nikdy netvrdil, že být jeho svědkem bude snadné. Ve skutečnosti to často přináší pronásledování – ne násilí a bití (Mk 13,9), ale izolaci a odmítání druhými lidmi. Ale když mluvíme o Ježíši, nikdy nejsme sami. Duch svatý nás volá a vybavuje nás pro svědectví a, jak říká Jan, dělá naši radost úplnou (1 Jan 1,4). Všichni potřebujeme něco, co nám pomůže překonat naši přirozenou zdrženlivost a rozvinout naši důvěru a těchto sedm principů je možno použít téměř za každých okolností. Povzbudí nás, abychom co nejvíce využili všech příležitostí, které nám Bůh posílá. Pusťme se tedy do díla! Vždyť pro některé lidi bude mít naše poselství věčný význam.

 Zdroj: Charles Whitehead: Letnice jsou pro život (kapitola 24)

 ____________________________

13 - kapitola 22

14 - Dopis od Pat Lynch, Probudit obra, DLT 1990